 |
 |
. . . Vítáme vás na domovských stránkách bluesových primitivů, kapely Vejfuk . . . |
|
|
| |
|
|
|
| PRISPEVKY : 31 - 35 (celkem prispevku: 96) | | zapsal Martin B. - nas londynsky zpravodaj dne: 14.03.11 v 11:13 hodin |  Opet jsem zamiril do divadla Ambassador a opet jsem nelitoval. Pianista Ben Waters (specialista na boogie woogie), zorganizoval konzert na poctu Ianu Stewartovi (coz, jak vite, byl zakladajici clen a pianista Rolling Stones). Nikdo moc nevedel, co se od toho da cekat, ale v divadylku pro 400 lidi se toho neda moc zkazit. Nakonec se z toho vyklubal uzasny zazitek, se 4 stounama (Charlie, Bill, Mick Taylor a Ronnie) jako soucast 12-ti az 15-ti clenneho telesa, ktery uzasne slapalo. Zacalo to postupne, jedno piano, druhy piano, pak dve i tri piana dohromady, pak se pridaly bubny a akusticka basa, pak 2 saxofony a Wyman na dalsi basu, Hucknall (Simply Red a ted taky Faces) zpival, a nakonec jeste ty dve kytary, na chvili dokonce i treti kytara, jmeno jsem nepostrehl. Zrejme se moc nezkouselo a hrali to z voleje, ale jakmile se bubny a basa zahakli a rozjelo se to, bylo to uzasny. Hrali samy stary veci, s kterejma zacinali, original od stounu ani jeden. Little Queenie byla asi nejlepsi verze, krome zivaku YaYa’s, jakou jsem kdy slysel. Nejlepsi na tom bylo, ze to byl jam a prdel, protoze rocknroll ma bejt prdel (konecne posudte sami, http://stonesplanetbrazil.blogspot.com ). Charlie, kterej normalne vypada jako kdyz neco ztratil, doslova zaril, hubu od ucha k uchu, takhle jsem ho jeste nevidel. Wyman, kterej ma vzdycky urputnej vyraz, se celou dobu usmival, s kazdym se bavil a pred konzertem na chodniku rozdaval autogramy. Nasi hosi me potesili; maji uz dost najeto, ale bavi je to a porad “to” maj v sobe.
| | . | | zapsal Vejfuk dne: 03.01.11 v 00:03 hodin |  Vejfuk Vám přeje hodně štěstí a zdraví po celý rok a Beny se oholil. | | . | | zapsal Od naseho londynskeho zpravodaje MB dne: 08.12.10 v 08:16 hodin | Koncert k zachrane 100 club
Navstivil jsem vystoupeni k zachrane 100 Clubu, posilam clanek z telegrafu, plne potvrzuju. Bylo to vyborny, ale hlavne diky Woodovi. U vchodu visel napis "No Mick or Keef", narvano bylo tak jak tak, ale dostali jsme se uplne dopredu,metr od kapely. Nakonec se na podiu sesli 3 stouni (Mick Taylor, Dick Taylor a Ronnie). Prvni polovina byl Petit se svoji kapelou, hrajou dobre, ale neni to muj styl, moc velkej bordel. Po prestavce se sestava obmenila, jinej bubenik, Mick T. a Dick T., Barber na trombon, a zacalo se hrat to "nase". Mick T. nevypada dobre - je odulej, tlustej a hlavne mu to moc nehralo, krome "you shook me" (vynikajici slide) hral prd. Pak prisel Ronnie a uplne se to cely zmenilo, zacal bigbit. Ronnie byl v nejlepsi nalade, pritom naprosto strizlivej, cely to tahnul. Stop breaking down bylo vynikajici, ale bohuzel ne diky Taylorovi, ten sice zpival, ale chvilema ani nehral, nejsa schopen se chytit (aspon se mi to tak zdalo) a obcas se kolem sebe bezradne dival, zachranoval to Wood. Ten hral jak utrzenej z retezu, s kazdym se poplacaval a objimal, najednou byla prdel. 80- ti letej Barber byl uzasnej a kdyz dostal prostor, tak jeho sola utrely vsechny kytaristy, trombon je bajecna vec, ke cti Wooda nuzno rict, ze ho neustale vybizel. Wood je v zivotni forme, rek bych, ze ty stouny klidne utahne, tak uz aby nasi hosi zase hrabli atritickejma prstama do strun a vyjeli na snuru! Jo, a v breznu by mel hrat v 100 Club Peter Green.
A zde je ten clanek z Telegraphu
As Ronnie Wood climbed onto the stage of London’s 100 Club – two thirds of the way through a benefit night attempting to save the venue from closure – a remarkable shift occurred. A pleasant night of blues covers, dexterous guitar solos and musical appreciation (with a band including two former Rolling Stones members, Mick and Dick Taylor – no relation) was suddenly transformed into a rock 'n’ roll concert with all the energy and sense of fun that had once made these men the epitome of anti- establishment cool.
Since the venue’s owner, Jeff Horton, announced that the legendary Oxford Street club would be shutting due to rocketing overheads in September, self-proclaimed 'new blues’ guitarist Stephen Dale Petit has been one of the most active members of a campaign to save the venue that includes Ray Davies, Mick Jagger and Pixie’s lead man Frank Black. Petit organised tonight’s concert using friends and favours to build up an impressive line-up and is donating profits from his next single to assist the club further.
The early highlight of the night was the appearance of 80-year-old Chris Barber, whose career stretches back to the 1940s. Coming centre stage to perform an excellent 'Going up the River’, the pioneering jazz trombonist represented a generation of musicians that called this venue 'home’ long before the birth of rock music. Importantly, though, Barber’s performance wasn’t only enjoyable because of an emotional link to the venue – his performance was show stopping because, at nearly double the age of Petit, he’s still able to play and sing with great soul.
At the start of the night, rock manager, producer and former Pretty Things drummer Mark St. John gave an introductory speech that argued the 100 Club is the 'beating heart’ of British music, as relevant today as it has ever been - citing recent performances by The Libertines and The White Stripes. This could have been much better expressed had some of those artists - MIA, Amy Winehouse or Mike Skinner- who continue the tradition of the Rolling Stones and other 100 Club alumni - turned up.
Instead, it was Ronnie Wood’s remarkably youthful performance that provided vitality - continually wandering the stage, bouncing along to the heavy drumming and smiling mischievously at his band mates. With Robert Johnson’s Stop Breakin’ Down and Shakin’ All Over, Wood’s appearance didn’t shift the night away from the blues-dominated set-list but he immediately managed to bring the sense of excitement and spontaneity that should be synonymous with rock ’n’ roll.
With most of the performers having known the 100 Club for 50 years or more, this concert demonstrated its importance to numerous generations who’ve built their own popular culture – from swing to punk – in this small, underground venue. If its survival is to be guaranteed, however, the current generation of era-defining bands needs to quickly show that they, too, want to make the 100 Club their spiritual home.
| | . | | zapsal Honza dne: 21.02.10 v 16:11 hodin |  Undergroundový maškarní bál v Hlubočepech
Opět v Besední, opět s Hally Belly, kteří si vzali na starost organizaci. Spousta lidí přišla. Opět zvuk jak v bunkru, ale skvělé osvětlení. O pauze padla tato báseň:
KDYŽ HOŘÍ V TRYSKÁČI
Zbyněk Krejčí (myslim)
Když hoří v tryskáči
piloti, ti čerchmanti
vždycky vyskáčí.
| | . | | zapsal Honza dne: 31.01.10 v 17:25 hodin |  VEJFUK U VYSTŘELENÝHO VOKA
... neboli Výfuk u Vystřeleného Oka.
Po letech jsme se dostali do Voka. Tato hospoda má několik výhod. Jednak se díky omezené kapacitě okamžitě zaplní, druhak se obecenstvo převážně skládá z místních přívětivých žižkovanů, a navrch zvukař zvučí jen to co má a zvučí dobře. Hospodský je přátelský člověk a nosí taky velmi dobře.
Koncertu se účastnila Katka Vondráčková, která si okamžitě získala srdce publika. V podstatě jediným stínem byl typický opilec, co už je opilý od začátku mnohem víc než ostatní a nikdo ho v tomto smyslu již ten večer nedohoní. Postupně na sebe bere roli baviče ("bláblá"), poté organizátora ("zahrajte todle"), producenta ("hrajete to blbě") a učinkujícího (tenhle přinesl na pódium odpadkový koš, nasadil ho na mikrofon a zpíval do spodní části koše). Nakonec usnul na schodech.
Atmosféra byla skvělá a považte u stolu tam seděl i Tony Ducháček (na fotce v kroužku). A to už je něco.
| | . |
|
|
>> 1 / 2 / 3 / 4 / 5 / 6 / 7 / 8 / 9 / 10 / 11 / 12 / 13 / 14 / 15 / 16 / 17 / 18 / 19 / 20
|
|
|
... neseďte doma - choďte na muziku ... |
|
