| PRISPEVKY : 91 - 95 (celkem prispevku: 96) | | zapsal Martin B - Londýnský zpravodaj dne: 29.08.03 v 15:00 hodin |  ARCHIV: Mick Taylor - Londýn, 28.8.2003
Vcera jsem byl na tom M Taylorovi, a to bylo zajimavy porovnani s poslednim koncertem Rolling Stones. Byl to takovy "doplnek" k RS, jak asi by se taky byvali mohli vyvijet, kdyby s nima zustal a mel moznost je trochu ovlivnit. Nejdriv jsem si musel vystat 2-hodinovou frontu (londyn je plnej fanousku RS, ty ho vsichni chteli taky videt), ale stalo to za to. Bylo to fakt dobry. Zvuk skvelej, dve kytary, klavesy, bubny, basa, vsechno jak ma bejt, nahlas ale ne bordel. Hrali dobry kusy, hodne dlouhy, Taylor mel dobrej den, dlouhy a vyborny sola, nektery veci byly fakt uzasny, jedna byla takova trochu jako JJ Cale, nekdy byl zvuk malicko jako Dire Straits, uplne bajecny je, kdyz hraje zelizkem na nekolik tlustejch strun najednou, a hlavne slidka pres kvakadlo, to je neprekonatelny. Vrcholem bylo "You've got to move", stary blues, hrali to asi pul hodiny, gradovali to postupne, to bylo az nadprirozeny. Jediny co posral, je ze na posledni pisnicku si pozval svyho syna, a to se nema delat. To bylo dost hrozny... Taylor je vybornej kytarista, technicky urcite lepsi nez Richards a Wood dohromady, Vcera toho vetsinu odehral na slidku, to zase stouni moc neumej, ale fakt je, ze ty sola hraje sam, tak nejak klasicky a ciste, vadi mu kdyz kytara malicko neladi, a stouni jsou naproti tomu zalozeny na dvou kytarach, ktery sice samy o sobe nejsou tak dobry, a obcas neladej, ale navzajem se proplejtaj a doplnujou (a stejne tak se doplnujou ty dve hovada, Richards a Wood, ktery se viditelne maji radi) a to dela ten jedinecnej zazitek, a s tim se proste neda nic srovnat, to se muze Taylor a kdokoli jinej posrat a stejne na ne nema. O zpevu nemluve. At to vezmu z jakyhokoli konce, stouni jsou asi fakt to nejlepsi, co jsem kdy slysel (snad vyjma JJ Cale, ale to je jina muzika). | | . | | zapsal Martin B - Londýnský zpravodaj dne: 21.10.02 v 15:28 hodin |  ARCHIV: Chuck Berry - 20.10.2002, Londýn Café de Paris.
Vcera jsme byli na Chuck Berrym. Trochu jsem z toho mel strach, ze uvidime prichcipleho uslintaneho starouska, ale nakonec to bylo uplne naopak. Nedrive jsem se ovsem prijemne upravil v belgicke restauraci nejakym mnohastupnovym klasternim pivem, a pred 22. hodinou jsme dorazili do Café de Paris. V zivote jsem tam nebyl, ale ukazalo se, ze to je idealni misto pro muziku tohoto druhu. Kruhove hlediste (parket) maximalne 10 m v prumeru, my jsme stali tak 5 metru od podia, a okolo balkony se zidlema a stolama. Chuck Berry nastoupil presne v 10, a jako vzdy mel namornickou cepici, tesilove kalhoty a prisernou oranzovou kosili. Prvni dve tri veci byly takovy prichciply, bez stavy, ale pak najednou rek “Panove a damy, ted zaciname”, a najednou to bylo uplne neco jinyho. Napriklad hral asi ctvrthodinovou Little Queenie, jedno dlouhy solo, ted je mi uz jasny, od koho opajcoval Richards svoje vyhravky. Ono to vlastne cely bylo jedno dlouhy kytarovy solo. Zvuk fakt dobrej, hutnej a tezkej, dost nahlas, a pritom to nebylo prervany, a oproti predeslym prilezitostem, kdy jsem ho videl, byla dobre slyset i kapela. Pritom skakal, sklebil se, cenil zuby a koulel ocima (kdyz zhasli, tak byly videt jen ty zuby, oci a ta priserna svetelkujici kosile). Byla to taky dost prdel, napriklad se mu vetrela na podium takova tlusta padesatnice a chtela s nim tancit, a on na ni koulel ocima a zpival “a za tri minuty mi rekla: Udelej mi to zas!”. Nalada uzasna, publikum vseho veku uz taky melo vypito, na balkonech se tancovalo na stolech, par nadsencu viselo na zabradli, vsichni hulakali se a zpivali a rvali a chlastali… To se cloveku prihodi parkrat za zivot, takovej narez, ze uz neposloucha hlavou, ale vnitrnostma. Asi tomu pomohlo to pivo a nalada okolo, ale do takovyho stavu se jen pivem nedostanes, aspon ja ne. Jednoduse ten chlap je genius, a i kdyz je starej a min rychlej, tak to ma v sobe. Skoda, zes tady nebyl, tohle bylo opravdu vyjimecny. Rek bych, ze z toho by se posral kazdej. 76 let mu je! | | . | | zapsal Vejfuk dne: 30.11.00 v 10:43 hodin |  ARCHIV: Londýn 28.11.2000 - Tak jednoho z nás zase potkal úžasný zážitek - Emmylou Harris.
Šel jsem na ni bez velkých iluzí, ani vysoký průměrný věk posluchačstva (vetšina v kovbojských kloboukách) nic zvláštního nesliboval. Ale zážitek předčil všechna očekávání. Byli jste v Praze před asi 15 lety na Nashville Masters? Tak to bylo něco podobného, hodné to mělo podobného s JJ Calem. Zvuk byl fantastický, hráčské výkony neuvěřitelné. Hráli jen ve třech, k tomu Harrisová brnkala na kytaru. Kytarista (jehož jméno jsem nepochytil) byl prý vyhlášen nejlepším v Nashville, basista i bubeník byli oba černi jak boty, z toho vyplývá , že o klasické country se jednat nemohlo. Oba se u toho báječně kroutili, a kytarista to solil přes kvákadlo, no fakt úúúžasný. Smutný je, ze když chce človek slyšet dobrou muziku, musí jít na country...
Ale poučení je v tom pro všechny - tak dokonalý zvuk naživo (těžko se to dá popsat, podle mě to je teplý dřevěný zvuk) jsem kromě JJ Calea ještě neslyšel. Příští týden mě čekají ACDC, tak uvidíme, jestli to bude větší vodvaz než kovbojové z Nashvillu. | | . | | zapsal Vejfuk dne: 29.11.00 v 09:17 hodin |  ARCHIV: Vejfuk -Blues Primitives a nejmladší blues bubeník ve střední Evropě.
V neděli 26.11.2000 se v klubu Černá Kočka uskutečnilo výjimečné vystoupení na kterém jako host skupiny Blues Primitives vystoupil i nejmladší bubeník ve střední Evropě - David Slezák. Dýchaviční staříci jen stěží stačili jeho mladé energii a jak je z obrázku patrno , mají plné ruce a nohy práce.
Diváci si mohou krky vykroutit.  | | . | | zapsal Vejfuk dne: 09.11.00 v 18:41 hodin |  ARCHIV: Páteční koncert (3.11.2000) P.Greena ve Zlíně byl nezapomenutelný. Pěkný klub, připomínající klub v Hradci, co jsme hráli, pivečko levné a dovnitř jsme proklouzli zadarmo. Tonda Smrčka zahájil bezchybným blues, které ostře kontrastovalo s muzikou Splinter Group Petera Greena. Ne snad technikou a zdatností muzikantů, ale celkovým přístupem. Prostě ten Green byl o něčem jiném, i když hrál jen zlomek toho co za mlada, na kytaru, harmoniku i hlas už byl ten tam. Vzpomněli jsem si na Bobákovo: zvuk z prdele, ale bylo to tam.
Máme to na kazetě zaznamenaný, někteří z nás se u toho z ničeho nic rozbrečeli. Všichni byli šťastní, i když jeho sóla hrál druhý kytarista, měl je zmáknutý dokonale. Starej Green už je dávno zapomněl, hrál spíš takovej bluesovej minimalizmus. Ale ve vzduchu bylo cosi nepopsatelného...
Jo, a máme od něj podepsanou kytaru i obal CD Fleetwood Mac  . | | . |
|
