 |
 |
. . . Vítáme vás na domovských stránkách bluesových primitivů, kapely Vejfuk . . . |
|
|
| |
|
|
|
| PRISPEVKY : 71 - 75 (celkem prispevku: 96) | | zapsal Martin Bobak - londynsky zpravodaj dne: 29.08.07 v 09:25 hodin |  Rolling Stones, Londyn srpen 2007
Tak jsem se vypravil na oba londynske koncerty stounu 23. a 26. srpna. Po Barcelone jsem si rikal, ze uz to nejak drhne, ale vydareny brnensky koncert me zviklal, a pak jsem si rekl hovno, kdovi kdy, a jestli vubec jeste, budou hosi zase hrat nekde pobliz. Listky jsem sehnal pres fanousky na iorr.org. Koncert 23. srpna byl opravdu vydarenej, vyborna byla i atmosfera, a nejakym zazrakem jsem levne sehnal uplne idealni listky, par metru od podia, na urovni asi 4. rady, navic trochu zvyseny, takze nase hochy jsem mel jako na dlani. Hudebne to bylo na urovni Brna, zvuk opet kytarovy, jako kren, navic atmosfera byla fantasticka, proste hrali doma a hrali s nasazenim. Kdyby takhle hrali porad... Nedelni koncert byl pak posledni v soucasny snure a spekulovalo se, ze uz vubec posledni. Behaly famy, ze budou hrat s Wymanem, takze ocekavani byla vysoka. No rekni – nesel bys na posledni koncert stounu? Nakonec to byl radovy koncert (Wyman prisel, ale jen jako divak, sklidil obrovske ovace), snad jen s vyjimkou toho, ze vnucky nasich hochu houkaly do Sympathy for the Devil. Byl jsem z toho byl trochu zklamanej, zadny speciality nebyly. Na druhy strane to ale urcite nebylo posledni vystoupeni. Keith, kterej byl v mimoradne dobrym rozpolozeni, na konci svyho bloku rek: “I WILL SEE YOU AGAIN”. Tak treba hochy jeste uvidime. Sice uz jim to nejde tak jako driv, ale kdyz tema artritickejma oteklejma prstama hrabnou do strun, tak to ma porad jeste takovy koule, ze se tomu nic nevyrovna...  | | . | | zapsal Jirka dne: 29.07.07 v 02:22 hodin |  Blood Sweat and Tears, Stromovka 28.7.2007
V rámci festivalu Music in the Park v pražské Stromovce jsem byl 28.7.2007 svědkem koncertu legendárních Blood Sweat and Tears, byl to koncert, dá se říct jeden z nejlepších které jsem kdy absolvoval, chvílemi mě běhal mráz po zádech, chvílemi se mně tlačily slzy do očí, chvílemi blažený úsměv na tvář...uvědomil jsem si že takový okamžiky jsou jeden z důvodů, proč jsme na světě a najednou jsem se rozvzpomněl na to, jak jejich muzika byla krásná. Je to neuvěřitelný, že po 40 letech může znít stále tak náramně. Je nadčasová jako jeden z hudebních odkazů lidstva, stejně jako Beatles, Hendrix nebo Mozart. Celou dobu jsem si pomlaskával, jak ten zpěvák skvěle zpívá, jako za mlada a poznával jsem ten soulový důvěrně známý hlas a feeling který tě zahřeje, měli kontakt s publikem jako staří známí. O to překvapivější bylo pak mé zjištění, že v kapele už není nikdo z původních členů! Doma jsme si pak pustili jejich druhou desku z roku 1969(Jardo ta je tvoje žejo?) a přemítali jsme jestli má lepší hlas zpěvák z původní sestavy nebo současný zpěvák... nevím. Je to jedno, oba jsou plně srovnatelní a skvělí. Uvědomil jsem si že jsem ani tehdy neznal jména zpěváka a muzikantů, resp. nepřikládal jsem jim důležitost. Šlo totiž o muziku, ktará byla a je geniální. Tihle noví hoši (tipuju věkové rozpětí 30-60 let) k tomu přistoupili jako ke klasickému materiálu a prostě skladby „provedli“ jako jazzový bigband hraje standartní skladby. V novinách jsem se dočetl že kapelu umělecky vede původní bubeník Bob Colomby který však nehraje, dělá producenta a dohlíží na to. Byl to snad revival? Jestli jo tak revival hraje každé těleso vážné hudby... nebo jazzový bigband. Byly to skladby které hráli Blood Sweat and Tears před 40 lety a které hrají dodnes, jsou nesmrtelné jako celá kapela. Zatímco Rolling Stones jsou postaveni na 40 let stejných lidech i když stejnou muziku už asi zahrát nedokážou, Blood Sweat and Tears jsou postaveni na 40 let stejně dobré muzice kterou stojí za to dobře zahrát,(zahráli to skvěle!)i když všeobecné popularity nedosáhla.
A teď z obalu supraphonského LP z roku 69: „byli v anketě Down Beatu vyhlášeni nejlepší rockovou kapelou světa před Beatles“ a „na konečném vyhlašování trofejí Grammy rozhodli členové poroty že z tisíců LP desek, vydaných v roce 1969 je LP Blood Sweat and Tears nejlepší“. Na dnešním koncertě jsem pochopil, že právem, poté co přehráli mimo jiné téměř celou tuhle desku. Díky za zážitek.
a ještě dodatek: na Youtube jsem koukl na pár živých nahrávek původních BST a mám z nového složení lepší pocit, hlavně současný zpěvák byl naživo jednoznačně lepší. Jirka. | | . | | zapsal Honza dne: 24.07.07 v 09:16 hodin |  Rolling Stones, Brno 22.7. 2007
Do arealu jsme se dostali šalinó aka šmirglém asi v 18:00 a tak nak potom zacala predkapela The Charlatans co slavi jisty uspechy v Britanii, nicmene tady zase nemeli moc sanci panc RS se vzdycky postaraj aby predkapela nemela moc sanci. Nijak zvlast na mne nezapusobily ani pisnicky - byla to takova ta Anglicka - dneska uz osoupana - formule typu Oasis.
Nasi hosi zacali v 9 pote co uz jsme meli kompletne odelany hlasy, panc jsme nepretrzite rvali "Start me up!" hodinu a pul (nakou roli v tom hraly piva Cerna Hora alias Montenegro). A prislo to jako blesk - neco bouchlo, pak vyletel rif C-F, na platne se objevil obri Richards (s usmevem) a rozjelo se to. Musim rict ze prachu nelituju. Hrajou sice jako kdyby se to naucili ze svejch vlastnich bootlegu, kde ale nebyly poradne slyset zadny ty slavny kytarovy klicky. Klicky nebyly. Proplejtani nebylo. Kdykoli jeden z tech dvou zahral solo, bylo to jako kdyby hral nekdo, kdo se prave naucil pentatoniku, ale nema to jeste zazity ... jenze ... jsou to RS a jejich charisma hraje za ne. Hotovo. Muzou hrat uplne z prdele a porad to bude zabavny. Minimalne podium, osvetleni, Charlie a sir Mick (dale jen Sir) to porad zachranujou, takze to ma dostatecnou davku profesionality a koule a nase dvojice pistolniku (viz. foto) si muze bezstarostne delat co chce.
Satisfaction byla parodii na Satisfaction hrana jakoby nejakou garazovou skupinou z Ohia, hehehehe  . Nechci to ale nijak shazovat - cely to bylo zahrany s radosti. Keith mel v pulce neco jako svuj vlastni blok, kterej uved kratkou, bodrou reci k lidu a pak zazpival You Gotta Silver. Melo to silny momenty, slabsi momenty a legracni momenty. Jestli bude nejaky priste pujdu zase. | | . | | zapsal Jirka dne: 08.07.07 v 19:10 hodin |  Zdravim vas kamaradi z kanadskeho Calgary, vracim se 20.7. tak potom muzem dat zkousku podle poreby. Vcera byl vylet do Rocky mountains, je to fakt giganticky, vysoky Tatry tahnouci se stovky km, jenom jsme tam tak nakoukli a planujem pak 1000 km vylet snad az do Vancouveru. Dneska jdem na ty kovbojsky slavnosti Stampeedee ktery tu ted probihaj, tak na sebe necham pusobit country music. Zatim se mejte fajn, Jirka
Dodatek: výlet byl nakonec 3000 km, foto "Vejfuk na cestách" přiloženo. | | . | | zapsal Martin dne: 03.07.07 v 22:33 hodin |  Rolling Stones, Barcelona 2007
Jel jsem na Stouny do Barcelony, ale nelituju, jednak kvuli kulinarnim pozitkum (prazene chobotnicky v barcelonske trznici jsou naprosto nedostizne), jednak proto, ze tohle je posledni snura Stounu. Posledni z toho duvodu, ze Keith strasne zchatral, fyzicky, mentalne i hudebne. Je to jiny clovek nez pred rokem v Mnichove. Pojal jsem to tedy jako pout (od slova putovat) na rozloucenou.
Koncert se konal na olympijskem stadionu, vyprodano nebylo, typoval bych to tak na 30,000, asi tri ctvrtiny kapacity. Dorazil jsem velmi vcas, dostal jsem se tedy asi 15 metru pred podium a tesne vedle mola vedouciho k podiu B. Z hlediska zvuku i vyhledu idealni misto. Dve predkapely, jedna spanelska, druha nejaka emericka ultrametalova, obe priserne. Ve 22 hod nastoupili nasi hosi. Od treti ctvrte pisnicky zvuk vyborny. Hrali sve obvykle kousky, krome “I get crazy” a “You got the silver”, z nichz druha jmenovana byla naprostym vrcholem vecera, Keith zpival (nehral), Ronny hral na akustickou slidku, Charlie se stetkama, krasa. Uprostred koncertu, na zacatku Keithova bloku, zustal Keith na podiu na chvili sam, a cely stadion se najednou zblaznil a zacal Keitha adorovat (adorace je nabozensky ukon): skandovali jeho jmeno, zpivali “oleee oleoleoleee”, trvalo to tak 3-4 minuty, bylo to opravdu dojemne, i Richards z toho byl vedle.
Cely koncert trpel vyraznymi Richardsovymi vykyvy; chvilema hral skvele, “you got the silver” zazpival tak, jak jsem ho jeste neslysel, vetsinou ale hrozne kazil. V “Sympathy for the devil” se chvilema uplne ztratil, bylo videt, ze nevi, co se s nim deje, nakonec uplne prestal hrat; ve “Wanna hold you” mu Ronny musel pripominat, kdy ma co zahrat; v Brown Sugar nebyl schopny rozjet zacatek; dokonce zkazil i riff v Satisfaction. Muj dojem je takovy, ze vsichni ostatni, vcetne Jaggera, byli neustale v napjeti a cekali na dalsi pruser, hrali na to, aby zakamuflovali Keithovy chyby, Ronny hral vylozene tak, aby byl kdykoli pripraven zachranit situaci. Ostatni jsou v dobre forme, Jagger je uzasnej, cely to tahne on, Ronny hral fakt dobre, Charlie jako vzdycky, ale vytratila se z toho lehkost, asi to musi byt pro vsechny drina. Vzdyt Richards je kapelnik! Smutny pohled na chradnouciho pirata a pistolnika...
Presto vsechno se veskere publikum vyborne bavilo, chyby celkem nikdo moc nevnimal, nalada skvela, vetsina lidi znala vsechny texty, hulakalo se, tancovalo, proste zabava. Presto si myslim, ze to takhle nemuze dlouho pokracovat a ze, pokud si zachovali jen spetku soudnosti, srpnovy koncert v Londyne bude posledni. O to vice je nutno rozloucit se, zvlaste kdyz Brno mame za humny!
pozn. Honza: uz se na chatrajciho pistolnika tesim, je to myslim dustojna tecka za karierou. Nemyslim si ze to sir Mick, kterej mne vzdycky sral, bere za spravnej konec. Richards je proste duveryhodnej, nepridal se k "nim" a zustal tim o cem zpivali v sedesatejch letech. Tezko bej rebelem, to se musi budovat. To se musi budovat leta. | | . |
|
|
>> 1 / 2 / 3 / 4 / 5 / 6 / 7 / 8 / 9 / 10 / 11 / 12 / 13 / 14 / 15 / 16 / 17 / 18 / 19 / 20
|
|
|
... neseďte doma - choďte na muziku ... |
|
